Dům na skále...

  • Domů
  • O mně
  • Kontakty

20.12.2018 Jak jsem v ČR hledal práci

Když jsem se vrátil z USA, kladl jsem si zásadní otázku, čím se vlastně budu živit, až dokončím stavbu domečku a dojdou mi peníze.

Občas mi hlavou probleskly myšlenky, že se opět sbalím a vrátím se do USA, ale na straně druhé jsem si říkal, už ne, chci se přeci konečně usadit doma v ČR, už mě přeci nebaví donekonečna pendlovat mezi USA a ČR.

Těsně před návratem do ČR jsem začal mapovat terén, místo k pobytu jsem měl už vybrané, scházelo jen najít zajímavou a dobře placenou práci....

Trochu jsem tušil, co mě čeká, ale byla to větší legrace, než jsem si původně myslel…

V Prostějově jsem narazil na velmi zajímavou firmu, která se zabývá výrobou elektrických retro motorek a protože jsem něco podobného již dříve dělal, tato oblast mě velmi přitahovala.

Dokonce se mi podařilo domluvit schůzku ve firmě, ale z nějakého neznámého důvodu jsem se nakonec vůbec nesetkal s personalistou a pohovor jsem vlastně vedl jen s nějakým technikem.

Osobně jsem z toho měl dobrý pocit, ale firma se dlouho neozývala a když jsem se ozval já, bylo mi sděleno, že firma vlastně v té době nikoho nehledala….

Těžko říct, co si o tom myslet, ale asi jsem byl zvyklý z USA na jiné chování a tady jsem hned na začátku pěkně narazil.....

Když jsem se trochu otřepal, přemýšlel jsem, co dál a chvíli jsem zvažoval, že vezmu práci číšníka na jednom z hotelů, které se nachází na břehu Plumlovské přehrady, ale nakonec jsem to vyhodnotil jako nesmysl.....

Sice proběhl nějaký pohovor, ale když mi byla sdělena nástupní sazba, pěkně jsem poděkoval a řekl si, že toto nemám přeci za potřebí a pokračoval jsem dál v hledání.

A pak jsem si vzpomněl na jednu Brněnskou firmu, která vyrábí horkovzdušné balóny. Říkal jsem si, ano tohle by mohla být práce přesně pro mě, naučím se nové věci a ještě budu do práce létat horkovzdušným balónem.....

A tak jsem jim poslal životopis a firma se kupodivu velmi rychle ozvala a pozvala mě na pohovor. Vše probíhalo hladce, firma se mi líbila a myslím, že i já jsem se firmě líbil, domluvili jsem se tedy na druhém kole.

Jaké však bylo mé zklamání, když jsem se v druhém kole dozvěděl, že nejsou schopni akceptovat moje finanční požadavky a to si nemyslím, že byly nějak přehnané, takže ani zde to bohužel nedopadlo dle mých představ. Škoda jen, že to nenaznačili v prvním kole, myslím, že jsme tak ztratili poměrně dost času....

Na chvíli jsem opět zapochyboval a začal vážně uvažovat o tom, že se opět vrátím do USA, ale osud tomu chtěl zřejmě jinak…

Říkal jsem si, že tomu dám ještě šanci a tak jsem oslovil jednu mezinárodní firmu, co servisuje vysokozdvižnou techniku, nabízeli slušné peníze, auto a práci z domu a tak jsem se přihlásil.....

Pozvali mě na pohovor a asi hodinu mě tam docela slušně grilovali 4 maníci, nic příjemného, připadal jsem si jak na střední u maturity a když jsem odcházel, říkal jsem si, že se na to už vážně vykašlu, že to toto nemám prostě za potřebí a v duchu jsem už kupoval zpáteční letenku zpět na ostrov.

A pak se konečně zlomilo, narazil jsem na práci v jedné elektrárně u Prostějova, která nabízela slušné peníze a zajímavé směny, 2 dny denní a 2 dny noční a pak 4 dny volno, ideální kombinace pro práci na stavbě a aby toho nebylo málo jako bonus starost o motor od Rolls-Royce, který je na území ČR jen jeden, takže exkluzivní práce zaručena...

PS: Z firmy na vysokozdvižnou techniku se také ozvali, ale musel jsem je bohužel odmítnout, protože tato nabídka se mi prostě zdála zajímavější….

14.10.2018 Hrubá stavba dokončena

Od posledního článku uběhly téměř 3 měsíce a mě se od té doby podařilo úspěšně dokončit hrubou stavbu včetně terasy, pokrýt střechu krytinou a před nedávnem jsem se i nastěhoval.

Stavba domečku probíhala celkem bezproblémově, původně jsem si chtěl na stavbu pozvat firmu, která má se stavbou takových domečků větší zkušenost, ale nakonec jsem se rozhodl, že se do stavby pustím na vlastní pěst a něco nového se tak naučím.

Plány byly velmi podrobné a jednotlivé díly byly dobře očíslovány, takže nebylo možné prakticky co pokazit. Z počátku jsem měl trochu problém s deštěm a hledáním kvalitní plachty na zakrytí stavby, ale asi na 3 pokus jsem našel tu pravou a pak šlo vše již podle plánu. Než jsem postavil obvodové zdi, chvíli jsem ještě zápasil s podpěrnými trámky pod terasu, ale jakmile se mi tento problém podařilo vyřešit, mohl jsem se pustit do samostatné stavby. Jednotlivé dílce do sebe poměrně dobře zapadaly a v podstatě se jednalo o takové dřevěné lego. Samotná stavba v jednom člověku zabrala zhruba měsíc. Se střechou mi pomáhal kamarád, oplechování a okapy provedla firma, na to jsem si bohužel sám netroufl, ale střešní krytinu jsem si položil sám. Na webu je mnoho videí, jak si krytinu svépomocí položit a opravdu se nejednalo o nic složitého. Na střechu jsem použil šindele IKO Cambridge Xpress, pod které jsem vložil podkladní pás IKO Armourbase PRO. Pak již nezbývalo, než dokončit terasu a použít vhodný nátěr. Protože mám rád přírodní materiály, domeček jsem natřel Tungovým olejem, který jsem ředil v poměru 1:1 s pomerančovým olejem. Nátěr ne jenomže krásně voněl po pomerančích, ale velmi pěkně zvýraznil strukturu samotného dřeva. Do podlah v interiéru jsem použil přírodní lněnou izolaci od společnosti JUTA.

21.7.2018 Stavíme dance floor

Poté, co se nám podařilo dokončit základy ze ztraceného bednění, objednal jsem trámy, na kterých celá stavba stojí a tvoří tak jakýsi pomyslný rám, na kterém je umístěna samotná základová deska. Trámy jsou o rozměrech 20x20 cm a délce 5 m, jednotlivé trámy přesahují o 2m, z důvodu instalace teras. Vytvořit rám z trámů byla poměrně hračka, jediná nevýhoda byla snad jen váha trámů. Trámy jsem objednal z nedaleké pily, dopravu zajistil nějaký klučina s autem, které dokázalo s trámy přijet až k betonovým sloupkům a trámy jsme tak nemuseli někde ručně přeskládávat. Trámy jsem od betonu oddělil hydroizolační fólií DEKPLAN 76 a voděodolnou překližkou o tlouštce 1,5 cm. Na trámy jsem následně natáhl parovzdornou fólii a vše jsem opět zakryl voděodolnou překližkou o tloušťce 0,9 cm, bohužel jsem však záhy zjistil, že to byl špatný krok. Překližka byla totiž příliš tenká, takže se mi pod nohami prolamovala, ale co bylo horší, zjistil jsem, že po prvním dešti se začala kroutit, takto jsem si voděodolný materiál opravdu nepředstavoval. Naštěstí šla překližka v prodejně vyměnit za OSB desku, o tloušťce 2,5 cm a tak jsem podlahu nakonec zakryl OSB deskou SUPERFINISH ECO. Když byla podlaha přikryta OSB deskou, zjistil jsem, že není úplně rovná, jednak kopírovala nerovnosti trámů a jednak ne všechny sloupy byly v rovině. Naštěstí šly trámy jednoduše nadzvednout heverem pod auto, jednotlivé trámy podložit a tak podlahu vyrovnat do roviny. V mezičase jsem objednal dřevostavbu z Litvy a modlil se, aby v pořádku dorazila do ČR. Dřevostavba nakonec opravdu dorazila, ale firma ji poslala omylem do Olomouce, takže řidič kamionu čekal několik hodin u mého bývalého bydliště, než se mu podařilo se mi dovolat. Řidič bohužel neuměl anglicky, ale mluvil docela slušně polsky, takže jsme se nakonec domluvili na správném místě určení, na které se mu podařilo až na malé problémy přijet. Co mě docela pobavilo, byl fakt, že když jsem na něho u silnice čekal, měl jsem na sobě reflexní bundu a velká část kolemjedoucích řidičů si myslela, že jsem od policie a provádím na místě silniční kontrolu a tak vždy, když mě někdo spatřil, snažil se přizpůsobit rychlost svého auta místním pravidlům :-) No a potom už to byla jen otázka přeložení 3 palet z jeho auta na druhé nákladní auto s ramenem. Vzhledem k tomu, že auto s ramenem bylo příliš velké, palety jsme museli složit na na první volném místě za plotem u sousedky a následně vše ručně přeskládat na osobní auto s vozíkem a vše postupně odvozit a uložit pod podlahou z OSB desek. To vše nám bohužel zabralo další 2 dny a byla to docela slušná dřina, ale na druhou stranu, když jsme jednotlivé díly skládaly, již jsme je třídili podle čísel, pro pozdější lepší orientaci. Palety byli velice slušně zabaleny a nedošlo naštěstí k žádnému poškození, co mě však trochu překvapilo, že výrobce poslal místo základů, které měly být tlakově ošetřeny proti škůdcům, jen velice nekvalitně ošetřené desky nátěrem....

25.6.2018 Jak jsem se učil vařit

Kousek od nás se nachází chrám, ale není to chrám jen tak obyčejný, je to chrám samotného Krišny..... A v tom chrámu pracují jeho věrní oddaní, kteří vaří skvělá vegetariánská jídla a ta jídla rozváží po celém, širokém okolí....

Né to není začátek pohádky, to je skutečnost :-) Nedávno jsem však na FB zachytil zprávu, že končí.

Než však ukončí rozvozy jídla úplně, velmi rádi by se podělili o své znalosti s ostatními lidmi a mě nenapadlo nic lepšího, než se přihlásit na jejich kurz vaření. Vlastně jsem tam zprvu přihlásil svou drahou maminku, která by ráda zhubla, ale bohužel se nakonec postavila na zadní a prý, že na kurz nepůjde a aby kurz nepropadl, absolvoval jsem ho tedy sám osobně. Kurz byl velmi poučný a obdivuji všechny lidi, kteří dokáží takové zázraky s jídlem, já jsem však opět zjistil, že vaření není můj koníček a nebaví mě.. Jídlo prostě beru jako ztrátu času a jen jako palivo, které mě udržuje při životě, na kurzu jsem si jen opět uvědomil, kolik času a práce to vlastně obnáší.... Na kurzu se nás sešlo celkem 5, dokonce jsem tam nebyl jediný muž, ale přiznám se, že vitariánský kurz byl snazší, on přeci jen vhodit banán a nějaké listí do mixéru je snadnější, než vyrábět hodinu panýr, nebo přepouštět Ghí:-)

Tak či tak, vegetariánství je správná cesta a i když ovce bečí, že bez masa se žít nedá, opak je pravdou.

Mimochodem, nedávno jsem narazil na zajímavou knihu jednoho známého Českého biotronika, který léčil rakovinu a podobné nemoci a také se otázkou vegetariánství zabývá...

Pozor, je zde však jedno riziko a tím je B12 u veganů . Nedávno jsem byl na zajímavé přednášce Elišky Selinger a tam jsem se dozvěděl, že nedostatek B12 u malých dětí může vést k poškození mozku...

24.6.2018 Ground ZERO - budujeme základy

Už uběhly téměř 2 měsíce od mého návratu z USA a stavba mého vysněného domu na skále se začíná bohužel neskutečně protahovat... Statik, který měl navrhnout základy, je bohužel velmi zaneprázdněný, většinu informací z něho tedy tahám jak z chlupaté deky. Čekací lhůty na statiky v okolí jsou běžně půl roku, někdy si říkám, proč jsem se ve škole lépe neučil, dnes jsem mohl být třeba statik, právník, nebo doktor a mohl se topit v práci a penězích..... Původně jsem si bláhově myslel, že jen prostě vyhloubím 9 děr, které zabetonuji a postavím 9 sloupků na které následně vyrobím dřevěný rošt, na který konečně postavím dřevostavbu... Zní to jednoduše, že? Ale bohužel jsem se opět hluboce mýlil... Myslím, že až to dodělám, už nebudu mít sílu na to zasadit strom a zplodit syna :-) :-) Nejjednodušší snad zatím bylo vyhloubení těch děr. Práci provedla těžká technika během 2 hodin, bagrování se prakticky zastavilo, když bagr narazil na pevné podloží, v některých místech jsme se bohužel nedostali ani do nezámrzné hloubky, vzhledem ke skalnatému podloží. Betonování sloupků byla docela legrace, původně jsem si myslel, že budu beton vozit již hotový, ale nakonec se ukázalo, že bude lepší míchat beton až na místě. Na zabetonování 9 ks 2 metrových sloupků padlo přes 100 míchaček betonu, přes 100 pytlů cementu a 12t písku, dále několik desítek kg železa a k tomu přes 100 ks ztraceného bednění. Po konzultaci se statikem se musel v podstatě vytvořit betonový věnec, který drží jednotlivé sloupky pohromadě k vůli posunu zeminy, domnívám se však, že na základech bude možné do budoucna postavit mrakodrap, otázka jen, zda mi to stavební úřad schválí.... Co se mi však opravdu líbí, je ten prostor pod domem, myslím, že tam budu moci ustájit minimálně 2 koně a ještě vybudovat nějakou pěknou dílničku... Příští týden by se měl již instalovat dřevěný rošt, který bude složen z 5 metrových trámů 20x20, materiál jsem už na pile objednal, ještě zbývá zvolit vhodného tesaře.... On vůbec výběr spolupracovníků je v dnešní době těžký oříšek, každý člověk má rozdílné představy o kvalitě odvedené práce a z toho vznikají bohužel zbytečná nedorozumnění, aspoň, že mám čas a celou stavbu si mohu řídit osobně, ale někdy je to docela na hlavu....

No jsem rád, že už jsme se aspoň dostali nad úroveň terénu.

23.6.2018 EX:PO – největší československé rande pro 1918 nezadaných

V době, kdy jsem ještě bydlel v USA, jsem na internetu narazil na zajímavou akci s názvem Největší Československé rande. V článku o akci mě zaujala její masovost a rozpočet, který měl přesáhnout 4 miliony korun, část měl uhradit stát a část město Brno, dle organizátorky Kateřiny Šedé se mělo jednat o umělecký projekt. Dle pořadatelů mělo na akci dojít k seznámení téměř 2000 lidí a akce měla proběhnout na Brněnském výstavišti k 100-mu výročí založení republiky. Kdysi dávno jsme s kamarádem o něčem podobném také uvažovali, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že je možné na takovou akci získat finanční podporu podobným způsobem. O to víc jsem byl zvědavý na její průběh a samotnou organizaci... Pořadatelé nám těsně před akcí nabídli možnost se zdarma ubytovat v hotelu Voroněž, který se nachází zhruba 10 min chůze do pavilónu G2, kde se zmiňovaná akce konala, což byla obrovská výhoda. Z pohledu nestranného pozorovatele jsem měl však pocit, že se akce plánovala na poslední chvíli a některé věci nebyly příliš dobře doladěny, vše bylo do posledního okamžiku zahaleno tajemstvím, dle pořadatelů se však údajně jednalo o záměr... Z původně avizovaných téměř 2000 lidí se akce nakonec zúčastnilo pouze necelých 500 lidí, což mi připadlo jako velká škoda a opravdu promarněná příležitost. Domnívám se, že organizace takové akce musela být poměrně náročná, ale zklamal mě její celkový průběh. Úkolem účastníku, všech věkových kategorií bylo donést 5 věci, kterých se chtěl v životě zbavit a na základě těchto věcí, docházelo k následnému seznamování jednotlivých účastníků. V praxi to fungovalo tak, že si účastník na stole před sebou položil 5 věcí, kterých se chtěl v životě zbavit a k nim popsal, proč se jich chce zbavit. Z mého pohledu zajímavý nápad, ale já osobně bych spíše dal přednost 5 věcem, které charakterizují konkrétní osobu a zájmy účastníka a ne věci, které již pro osoby nebyly v životě důležité a chtěl se jich zbavit. Akce trvala 2 dny, ale domnívám se, že by se dala krásně napasovat do jednoho dne, druhý den byl prakticky jen ztráta času a vlastně se jen opakovalo to, co předchozí den, důvod byl prostý, někteří účastnící nebyli schopni dorazit první den. Co mě však opravdu zklamalo? Nejen, že akce byla poměrně zmatečná, ale v podstatě nijak nevygradovala. Na místě bylo opravdu mnoho příležitostí k seznámení, ale dle mého názoru měla být akce zakončena nějakou společnou taneční zábavou, při které by lidé měli možnost se lépe poznat fyzicky... Místo toho akci ukončil zpěvák, jehož vystoupení se nedalo prakticky poslouchat... Domnívám, se že akce mnoho lidí velmi zklamala, protože druhý den již bohužel vůbec nedorazili... Co mě však mile překvapilo? Nikdy bych neřekl, že na podobné akci potkám takové množství nádherných, inteligentních žen, všech věkových kategorií, velice pěkně upravených a oblečených. Pokud však mohu hovořit za ženy, muži mě spíše zklamali. Úroveň chování a styl mužů mě spíše odradil, ale možná je to jen tím, že jsem delší dobu žil v zahraničí a jsem zvyklí na trochu jiný styl a způsob chování....

22.6.2018 Co mě na ČR opravdu štve

Když jsem se připravoval na státnice z Angličtiny, velmi často jsme měli za úkol něco porovnat a popsat a já se teď pokusím porovnat a popsat, co mě na ČR opravdu štve.....

Co mi prostě nejde na rozum, je cena lidské práce v ČR. Proč jsou tady stále platy na úrovni Bulharska? Proč může uklízečka v Německu brát 50 tisíc a tady se na ty peníze podívá jen člověk na vedoucí pozici? Je to snad tím, že jsme vše prodali do zahraničí a všechny tyhle zahraniční společnosti si z nás snad udělali otroky a dojné krávy? Proč tohle lidé v ĆR dovolí? Proč jsou pořád na vedoucích postech představitelé komunistické strany? Proč lidé pořád volí ty stejné zrádce a darmožrouty? Proč se lid nevzbouří a nenaházejí ty hlupáky do Vltavy?

Jak je možné, že se v tomto státě mají lépe ti,co nic nedělají, Ti, kteří jen čekají s nataženou rukou a sají náš sociální systém, cožpak není kolem dost nepořádku a práce? Nechceš pracovat, nepracuj, ale pak bys měl pojít hladem, nic, přeci není zadarmo. Proč se má někdo snažit a platit daně a druhý jen sedět na lavičce s lahví piva a cigaretou v ruce a s úsměvem od ucha k uchu.

Co se stalo s naším národem, proč je tady tolik tlustých lidí? Je to tím, že jedí odpad a nebo se nehýbají, nebo mají nedostatek lásky, jsou ve stresu a žerou a žerou? Všiml jsem si, že velká část potravin je tady nekvalitních, ale ceny jsou stejné a někdy dokonce vyšší, než v USA, jak je to možné?

Proč jsou tady tak drahé služby telefonních operátorů, tarify a internet? Je to tím, že platí nepsané kartelové dohody a hloupí Češi se nechají donekonečna dojit a dojit?

Po návratu z USA jsem si také všiml, že vzhledem k cenám pohonných hmot dává velké procento lidí přednost naftě, před benzínem. Nejenom, že vzduch v ČR neskutečně smrdí, obzvláště ve městech, ale ještě je plný karcinogenních částic. Dá se před tím samozřejmě utéct, když se člověk odstěhuje na samotu u lesa, ale myslím, že to není cesta pro všechny, možná by bylo lepší, kdyby lidi v ČR omezili používání těch svých smradlavých plechovek, případně přešli na nějaký ekologičtější způsob dopravy....Další věc, které nerozumím, je strašná úroveň místních komunikací, díra vedle díry...

Dřív jsem si říkal, proč jsou tady lidi tak otráveni a naštvaní, ale pak mi došlo, že když si vydělají jen peníze, za které nemůžou žít, ale jen přežívat, pak je tady prostě život nemůže vůbec bavit....

PS: Nedávno jsem byl na nějaké demonstraci proti Babišovi a i když jen v OL podepsalo přes 3000 lidí, sešlo se nás tam odhadem jen něco přes 300. Opravdu by mě zajímalo, co se v tomto státě musí začít dít, aby se lidi konečně probudili, vzali do rukou vidle a konečně vyšli na hrad....

25.4.2018 Ostrov se se mnou loučí

Dnes ráno jsem nemohl spát, probudil jsem se asi ve 4 hodiny a jako obvykle jsem zapnul internet. Dělám to už automaticky, někdy si připadám jen jako bio robot. Asi dvě hodiny jsem jen tak brouzdal po síti a pak jsem si uvědomil, jak nepraktický je to vlastně začátek dne. Dříve jsem před prací chodil každé ráno běhat na pláž a pak jsem cvičil jógu, to byl úplně jiný start, ale když jsem změnil práci, moje ráno se jen smrsklo na přečtení zpráv a pak hurá do práce. Dnes mě však něco táhlo směrem z postele na pláž a tak jsem vyrazil. Pláž mám kousek od domu, takže byla ještě tma a já se jen tak v tichu procházel po pláži, tohle prostě miluji, nikde nikdo, jen vy a příroda. Moře šumělo, ptáci poletovali a člověk v klidu rozjímá o životě... A pak jsem došel na místo, kde jsou u břehu takové kameny, občas tam chodím, je to asi půl hodiny cesty. Když jsem tam došel, začalo právě vycházet slunce, neskutečné načasování, prostě paráda, co víc si přát.... Jen jsem tam tak stál na těch kamenech a čekal, co se bude dít a cítil jsem, jak se moje duše začíná smát a zároveň se mi chtělo děsně brečet. V ten okamžik jsem si pomyslel, teď k tomu už jen chybí delfíni a najednou se objevila jedna ploutev a pak jich tam bylo asi 10 a jen si tak poklidně plavali kousek ode mě a já ně koukal jako puk a do toho mi tekly slzy jako hrachy. A oni jako by mě slyšeli, mávali těmi svými ploutvemi a já na ně jen v němém úžasu koukal asi tak 10 minut a pak jsem se vydal na cestu zpět, tam, kde bydlím. A oni plavali celou cestu vedle mě a pořád mi mávali na cestu a já si uvědomil, jak moc jsme se vším na této planětě propojeni, ale jak moc jsme od té nádhery odpojili a zapomněli na ni...V přirodě vše funguje v dokonalé harmonii a rovnováze a my jen většinou ničíme, měníme, upravujeme a mnohokrát to nemá vůbec žádný význam, je to jen hra EGA a peněz... No snad jsem to dnes po ránu s něčím nepřehnal, ale měl jsem jen trochu hořčíku ve vodě a B12, tak snad jsem si nenamíchal nějaký LSD koktejl :-)

24.4.2018 Jak jsme stavěli Babylonskou Věž

Dnes ráno mě napadlo, že u nás v práci na stavbě je to jak na Babylonské věži, část pracovníků tvoří Mexičani, část Maďaři, část Češi a majitel je Američan. Díky tomu, že kromě majitele není nikdo rodilý mluvčí, dochází velmi často k nedorozuměním. Další docela zásadní problém je ten, že šéf nedokáže přesně definovat úkoly a snad si bláhově myslí, že většina umí číst jeho myšlenky a očekává kvalitní výsledky. Majiteli je něco přes 60 a na svůj věk je v dobré kondici, po lešení šplhá jako veverka, ale je to docela slušný rapl, pokud se člověk na chvíli zastaví, už mu stojí za zadkem a ptá se, zda nemá co na práci..... Když jsem na stavbě asi před měsícem začínal, za 3 dny jsem ho měl plné zuby,měl jsem pocit neskutečné buzerace, a nebýt toho, že jsem za měsíc odjížděl, měl jsem sto chutí ho poslat do háje... Nakonec jsem však potlačil své zpupné EGO a přistoupil jsem na pravidla jeho hry, ale on jako by to nějak podvědomě cítil, často mě kontroloval a když nebyl spokojený, děsně se rozčiloval.... První dny jsem si myslel, že je na drogách, protože se mu neskutečně třepali ruce, ale pak mi došlo, že je to spíš problém psychického rázu. Přemýšlel jsem nad tím, proč jsem vlastně skončil na takové stavbě a proč jsem potkal zrovna takového šéfa, nic se neděje náhodně, ale bohužel se mi to nepodařilo rozklíčovat. Z nějakého neznámého důvodu na něho působím, jako rudý hadr na býka a když zrovna nejsem v pohybu, začne se rozčilovat. Nejsem samozřejmě sám, komu nadává, na stavbě je nás takových víc, mám pocit, že se snaží lidi neustále udržovat v napětí, možná jen hraje hru cukr a bič, těžko říct. Párkrát jsem jsem se mu zhluboka díval do očí a viděl jsem tam malého, ublíženého chlapce a on si podle mě jen ten svůj komplex vylévá na svém okolí. Osobně ho samozřejmě neznám a netuším, čím si v životě prošel, myslím však, že to nebylo jednoduché, ale s podobným chováním jsem se již v životě dlouho nesetkal... Můj předchozí šéf pro kterého jsem servisoval lodě, byl jeden z nejlepších šéfů, kterého jsem kdy měl, choval se ke mě spíš jako táta k synovi a vše mi dokázal z trpělivostí vysvětlit a já jsem mu za to byl velmi vděčný, mnoho mě naučil, nejen v práci, ale i v životě, hodně mi pomohl a já se mu to snažil samozřejmě oplácet, byla to taková ta klasická win-win situace. Nedávno nám však na lodích došla práce a já jsem si v mezičase našel práci na stavbě. Za prvé, abych neseděl doma a vydělal ještě nějaké peníze a za druhé, abych si oprášil znalosti o tom, jak se staví dřevostavby, i když jsem věděl, že to nebude procházka růžovým sadem, ale každá zkušenost dobrá, i ta špatná.... Minulý týden jsem šéfovi řekl, že do konce měsíce končím a rád bych s ním pořešil poslední výplatu, protože ta je vždy posunuta o týden a já prostě plánuji uzavřít do konce týden svůj americký účet. Nemyslím si, že by byl nadšen, že odcházím, ale slíbil, že to nějak udělá a do konce týdne mi vyplatí poslední peníze. Včera pršelo, takže jsme měli v práci extra volno a dnes to vypadalo nadějně, šéf přišel v dobré náladě, ale po obědě mu ruplo v hlavě a když jsem kolegovi řezal kousky mezi stěny na zpevnění, začal mu nadávat, že něco nadrbal a pak přišel za mnou, řekl mi, že na takové lidi nemá prostě náladu a na minutu nás vyhodil..... Na jedné straně jsem rád, že to udělal, protože jsem do práce chodil s opravdovou nechutí a čekal, kdy po nás začne opět řvát. Mrzí mě však, že vyhodil i mého kolegu, který v podstatě nevěděl, co má dělat, nikdo mu to totiž neukázal a byl v tom prakticky nevině. Dnes jsem si opět uvědomil, co je člověk ochotný pro pár dolarů zkousnout a udělat, jaké chování tolerovat, ale možná je to také dáno tím, že spousta lidí je zde ochotna pracovat na černo a proto musí držet hubu a krok.

Podobná situace je však asi i v ČR, když má člověk na krku hypotéku, dluhy, nebo rodinu, nemůže prostě šéfovi jen tak plyvnout do tváře a hrdě odejít, ale většinou se vnitřně trápí a pak to jen přenáší na své nejbližší okolí....

Docela by zajímalo, co by nastalo, kdyby všechny ilegály z USA poslali domů...Domnívám se, že potom by celá tahle krásná Americká bublina prostě splaskla, nikdo by tady neuklízel, nevařil, neobsluhoval a na stavbě by zřejmě taky nikdo nepracoval a ekonomika této skvělé země by šla zřejmě úplně do kytek....

21.4.2018 Naleštěná jahoda

Dnes jsem se byl projít po pláži a přemýšlel jsem nad svým životem v USA. Mnohokrát jsem zaslechl otázku, proč nezůstanu v USA, proč se pořád vracím domů do ČR? Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, že se tady usadím.

Na jedné straně nádherné životní prostředí, oceán, skvělá práce, dobré peníze, ale na straně druhé tady nemám žádné kořeny, opravdové přátele, ani rodinu, nic, co by se dalo pevně uchopit...Vlastně jsem si to opět potvrdil v zimě, kdy jsem byl na skok doma v ČR, uvědomil jsem si, že mi chybí lidé, se kterými si mám co říct, lidé se kterými trávím rád svůj volný čas... Doufám jen, že naše duše je skutečně nesmrtelná, takže na množství času opravdu nezáleží a člověk může prostě donekonečna opakovat ty stejné chyby, než se z nich nakonec ponaučí...

Ano, život je tady rozhodně jednodušší, pohodlnější, ale bohužel se mi nelíbí místní životní styl, který je primárně založený na penězích, konzumu, nadbytečné výrobě, vykořisťování, bezohlednosti a EGU, styl který nás pomalu, ale jistě pohlcuje a rozežírá zaživa jako rakovina...Styl, kterým je už bohužel napadena téměř celá planeta Země, ale USA v něm rozhodně hraje prim...

Místní se tváří, jak jsou v pohodě, nad věcí, zatímco do sebe sypou tuny antidepresiv, lijí alkohol a nebo se cpou fastfoodem a když někomu rupne v hlavě, tak někoho prostě zastřelí...Nechci se nikoho zastávat, ale částečně to chápu, společenský tlak na člověka je tady opravdu obrovský...Placené školství, zdravotnictví, auto, dům, dítě, bazén, loď, život na dluh, krysí závod...Člověk si až zpětně uvědomí, v jakém socialistickém ráji se vlastně narodil a jak moc dobře se v ČR máme i když si pořád stěžujeme...

Tohle není země, ve které chci žít. Vím, že bez peněz je život těžký, ale USA je z mého pohledu smutný, materialistický svět systémově dotažen do posledního detailu, plný neskutečné nadutosti a hlouposti, stačí se jen podívat na současného Amerického prezidenta, i když ten náš, to je také ostuda, smutné zrcadlo našeho národa..

Svět z něhož se vytrácí radost, láska, štěstí a hravost, prim hraje moc, peníze a EGO...

USA je z mého pohledu jen krásná, naleštěná, červená jahoda ze supermarketu dovezená ze španělského skleníku, která však nemá žádnou chuť, když se do ní člověk zakousne....Jahoda, která nevyrostla na půdě plných minerálů, zavlažována dešťovou vodou a pečena přirozeným sluncem, je to jen umělá jahoda, která vyrostla na nepřirozeném roztoku, v nepřirozeném prostředí...

Spousta věcí mi tady připadne bohužel příliš umělá, falešná, od úsměvů a prsou počínaje a trávou v parku konče...

Nechci být však jen kritický, za tu dobu, co jsem tu žil, jsem zda potkal mnoho fajn lidí. Nezapomenutelný zážitek byl rozhodně The Woodstock Fruit festival, na kterém jsem 2x pracoval jako dobrovolník a poznal tam neskutečné, moudré lidi, zažil neopakovatelnou atmosféru festivalu plného lásky a ovoce, vyplněného skvělými přednáškami a duchovním rozvojem.

Rozhodně nikdy nezapomenu na nejdrsnější jízdu svého života, kdy jsme zákazníkovi převáželi jachtu z Floridy na ostrov Hilton Head a dostali jsme se do epicentra bouře a jen díky duchapřítomnosti zkušeného kapitána se neutopili.

Na USA se mi líbí skvělý prozákaznický přístup, zákazník je pán, nic není problém, také je zde pořádek, čisto, policie má opravdu respekt, nebuzeruje lidi, ale opravdu pomáha, mnohokrát jsem byl svědkem, kdy někoho zastavili jen proto, že mu třeba nesvítila brzdová světla, ale pokuta se tady dáva jen za porušení zákona. Pokud člověk nedělá problémy, žije prakticky v dokonalém materiálním světě, kde vše funguje tak, jak má..

Je však na čase vrátit se domů. Vrátit se a začít tvořit něco smysluplného, opravdového v ČR.

Upřímně, už se na to moc těším...

1.4.2018 Láska na inzerát

Psal mi kamarád, že by se rád seznámil na inzerát. V dnešní době běžná věc, řeknete si, obzvláště pokud jste již ve věku, kdy Vás to do do baru nebo na diskotéku moc netáhne. Samozřejmě existují i jiné možnosti, můžete partnerku, partnera potkat např. v práci, ale jak říká s oblibou jiný kamarád, co je v domě, není pro mě a rozhodně na tom něco bude.... Nebo můžete začít chodit na místa, kde se schází lidé, se kterými sdílíte společný zájem, např. knihovna, cvičení, kurzy osobního rozvoje a pod, ale jak vysoká je asi šance na seznámení? Přiznám se, že nejsem velkým příznivcem seznamovaní na inzerát, ale rozhodně se mu nebráním. Dopisování je fajn, ale nerad ztrácím čas a dávám proto raději přednost osobnímu kontaktu, no co si budeme nalhávat, jedna věc jsou slova a druhá věc je chemie a přitažlivost, že? Podobně jako kamarád se již bohužel nacházím ve věku, kdy mám již něco za sebou.... Dříve pro mě bylo seznamování rozhodně jednodušší, chodil jsem do školy, pohyboval se ve větším pracovním kolektivu, vyhledával jsem více společnost, byl jsem mladší a naivnější, bylo snadné se na potkání zamilovat, ale s přibývajícím věkem se začínám lidem spíše stranit. Svůj čas tak nejraději trávím sám někde v přírodě a nebo ve společnosti lidí, kterou si již pečlivě vybírám. Na jedné straně mám obrovskou výhodu, že nejsem žena, netikají mi biologické hodiny, na straně druhé nejsem z pohledu většinové společnosti "normální", protože ještě nemám ve svém věku rodinu a děti.

Občas tak pociťuji nepříjemný tlak ze strany rodičů, kteří by si samozřejmě přáli vnouče, což chápu...

Rodiče to s námi samozřejmě myslí dobře, ale mám pocit, že v mnoha případech spíše po dětech touží naše matky, které mají již "splněno" a prostě jen potřebují nějak zaplácnout prázdnotu v osobním životě, podvědomě tím však zbytečně vytvářejí tlak na své vlastní děti, které si pak mohou připadat nějak postižené a mohou skončit v nezdravém vztahu jen proto, aby splnili svou společenskou povinnost.....

Sám jsem se také párkát seznámil na inzerát a i když ne vždy to seznámení dopadlo dle mých představ, každé seznámení, každý vztah mě svým způsobem obohatil, někam mě posunul, nastavil mi zrcadlo, takže za mě rozhodně doporučuji....

31.3.2018 Jak jsem platil za domeček

Než jsem zaplatil za domeček, přemýšlel jsem jaký zvolit způsob platby. Domeček jsem objednal z DE, kde bylo potřeba zaplatit v EUR. Účet mám však jen v korunách a US dolarech, takže za normálních okolností bych musel využít konverze banky, což jsem samozřejmě nechtěl, protože banka má nastavené kurzy, které jsou výhodné jen pro ni :-) Již nějakou dobu používám skvělý nástroj k výměně peněz, který nabízí Britská firma TRANSFERWISE, která vám nabídne mnohem lepší kurz, než jakákoliv banka na trhu a došlo mi, že stejnou operaci můžu udělat prostřednictvím ní. Transferwise si účtuje minimální poplatek a je schopen překonvertovat většinu měn na světě, doba převodu z US banky do DE banky 3 dny :-) a prakticky za výhodnější kurz než bych dostal například v kamenné směnárně EXCHANGE v Praze.

Nedávno jsem narazil na článek, o tom, jak banky v ČR generují miliardové zisky..... Samozřejmě, že se jim daří, když půjčují peníze na vysoký úrok, ale sami nabízejí tak mizerné sazby na spořících účtech, že to nepokryje ani inflaci a většina peněz stejně skončí někde v zahraničí. Je to smutné, ale bohužel jsme se stali levnou montovnou a dojnou krávou západu.

30.3.2018 Jak na tureckém bazaru

Delší dobu jsem se rozhodoval, z čeho a jak vlastně domeček na skále postavím. Má kritéria se bohužel zúžila díky několika faktorům. Za prvé rozpočet, kdy jsem se rozhodl vlézt bez pozemku do 500 tisíc. Dalším kritériem bude délka výstavby, rád bych měl co nejdříve střechu na hlavou a dalším velmi důležitým kritériem byla špatná dostupnost na pozemek, vede tam pouze nezpevněná cesta, kde projede pouze osobní auto, nákladní se tam prostě nedostane. Nejprve jsem uvažoval o klasické dřevostavbě, tady v USA se tomu říká stavba z two by four, ale dnes už je to spíš two by six, jedná se o rozměr hranolu. Tento způsob mi zpočátku připadl jako nejschůdnější a nejméně nákladná cesta, ale jen za předpokladu, že si budu muset veškerý materiál navozit na místo, nakoupit pily a jiné nářadí, abych to na místě zpracoval. Zhruba před 15 lety jsem stavěl v USA dřevostavby, byla to pěkná dřina, ale zajímavá zkušenost a tak jsem si řekl, že tu znalost opráším a našel jsem si před odjezdem z USA práci na stavbě. Hlad po lidech je naštěstí všude a tak jsem si domluvil na práci na stavbě, nakoupil nářadí a pustil se do oprašování znalostí. Asi po týdnu jsem zjistil, že tudy cesta prostě nevede, nedokážu si představit, jak to stavím svépomocí, to bych asi nebydlel ani do dalších vánoc :-) Samozřejmě bych si na to mohl najmout pracovníky, ale v dnešní době pokud je někdo schopný, nemá většinou čas a nechá si velmi dobře zaplatit a pokud je to lempl, moc práce neudělá. A tak jsem se rozhodl pro cestu nejmenšího odporu, nechám si přivést na paletě dřevostavbu, která je již vyrobená na míru v továrně a já ji jako stavebnici na místě složím..... Kdysi dávno jsem narazil na jednu Britskou firmu, která něco podobného prodává a velmi mě to zaujalo svou jednoduchostí, je to v podstatě podobný princip, jako ty zahradní domky v Hronbachu, jen s tím rozdílem, že tloušťka stěny je 44 mm. Zateplení, budu řešit později, pokud to ovšem přes zimu v takové stavbě samozřejmě přežiji :-) Zamiloval jsem se do tohoto domečku a oslovil jsem firmu, zda by bylo možné udělat nějaké vnitřní úpravy. Firma mi samozřejmě vyšla vstříc, ale doba dodání se posunula téměř na 2 měsíce. Domeček má 3 samostatné místnosti, jedna bude sloužit jako kuchyně s obývacím pokojem, jedna jako koupelna a jedna jako šatna, ložnice bude v patře. Rozměr domečku je 6x6 m2 + terasa. Když jsem studoval jejich videa, narazil jsem na informaci, že firma má také pobočky v USA, IT, FR, UK a DE. Prošel jsem všechny stránky a zjistil jsem, že cena v DE je z nějakého neznámého důvodu v přepočtu nejlevnější a tak jsem oslovil UK, zda jsou schopni mi domeček nabídnout za stejnou cenu. Z UK mi přišla odpověď, že cena v DE, je levnější proto, že v ní není započítána doprava. Nenechal jsem se však odbít a napsal jsem do Německu a zjistil jsem, že k ceně domečku mi sice připočítají cenu dopravy, ale i tak bude cena o 20 tisíc nižší :-) Na úpravy jsem se nakonec vyprdl a nechám si navíc dodat pouze jedno dvojité okno, pozemek je ideálně orientovaný, chci okna na V, J i Z. Neváhal jsem a domeček jsem objednal z DE, den kdy jsem dělal objednávku už UK a DE srovnalo ceny, aby se jako v mém případě nepřetahovali o zákazníka, takže to s tou cenou za dopravu nebyla tak úplně pravda. Domeček dovezou přímo z továrny z Litvy a já si budu muset "jen" zajistit vykládku na předem určeném místě. No a jako perlička nakonec, stejný domeček jsem našel i na českých stránkách, ale tam je už cena o 100 tisíc navýšena, takže nakupovat v ČR se rozhodně vyplatí :-) :-) V této souvislosti jsem si ještě vzpomněl, jak jsem minulý rok kupoval stan a když jsem srovnal všechny nabídky, opět vyšel nejlevněji i s dopravou v zahraničí. Je opravdu smutné, že se u nás vydělává tak málo peněz, ale většina věcí je v ČR neskutečně předražená...

18.3.2018 Jak jsem se pořádně z(RUŠ)il

K napsání dnešního článku mě přivedla událost na kterou jsem nedávno narazil na oficiálních stránkách metody RUŠ. Pokud někdo neví, o co se jedná, vřele doporučuji pročíst jejich web a seznámit se s jejich "jedinečnou" metodou, která slibuje zázraky na všechny Vaše osobní či zdravotní problémy.... Přiznám se, že rád poznávám nové věci a také jsem na kurzu metody RUŠ byl, ale zázrak se bohužel nedostavil, možná jsem se jen tenkrát špatně vz(RUŠ)il, kdo ví :-) Dnes, s odstupem času mám však pocit, že se jedná spíše o neskutečný business, který rozhodně nestojí malé peníze, ale jak se říká, věř a víra Tvá Tě vyléčí... Na internetu a v médiích se samozřejmě dočtete pravý opak, články však obyčejně píšou jejich terapeuti, kteří se tak snaží získat klienty, případně se jedná o PR články, pouze jednou jsem narazil na negativní článek o této metodě na stránkách REFLEXU s názvem Psychoanalytik za všechny prachy, v rubrice Prodavači vzduchu. Lidé, kteří jsou sami školiteli metody mi však bohužel nepřipadnou úplně v pohodě, zdraví, šťastní a vyrovnaní, jak o sobě sami prohlašují, oni si to o sobě však bohužel nemyslí a metodu šíří dál s dobrým úmyslem pomáhat lidem, samozřejmě za nesmyslné částky, ale nedivím se, aby se člověk stal terapeutem této metody, příjde ho to téměř na 100 tisíc. Uznávám, že při této metodě ze sebe člověk dostane všechny ty svoje křivdy, které si od dětství střádal, ale silně pochybuji o tom, že práci na kterou potřebuje skutečný psycholog roky, lze odbourat na jednom sezení, nebo po pár týdenních kurzech. Co mě dnes však velmi pobavilo, je jejich nový pilotní kurz s názvem Očista - dočista. Kurz přijde na "pouhých" 12.350,- za 7 dní pobytu, který se pořádá v hotelu, který nedávno koupili. Na kurz se však můžete přihlásit pouze ten, kdo již absolvoval 3 předchozí kurzy a zaplatil tedy téměř 45 tisíc. Nejvíc mě však rozesmála představa, že na kurzu bydlíte na jednom pokoji s druhým člověk. Na tom by samozřejmě nic až tak hrozného nebylo, řeknete si, pokud Vám ovšem na pokoji nevadí úplně cizí člověk a jste ochotni i tak zaplatit přes 1200,- Kč za noc. Problém však nastává v okamžiku, kdy budete potřebovat použít toaletu, za normálních okolností se to samozřejmě dá zvládnout, ale při jejich plánované očistě, kdy ráno na lačný žaludek vypijete přesycený slaný roztok, který má za úkol vás pořádně prohnat si moc nedokážu představit jak sdílíte s druhým člověkem jednu toaletu :-) Sám jsem očistnou metodu, která je v zahraničí velmi populární na sobě osobně párkrát vyzkoušel a opravdu funguje, ale připadne mi nesmyslné zaplatit za trochu slané vody, pár citrónů, javorového sirupu a kajanského pepře 3850,- Kč. Mimochodem, na běžném kurzu jsme byli na pokoji 3, někde však byli i 4 lidé, dělá se to údajně z důvodu tzv. jitření, kdy jste na pokoji s úplně cizími lidmi a musíte ses tím nějak vyrovnat, ženy a muži jsou samozřejmě ubytováni zvlášť. Já měl tenkrát štěstí, že jsem na pokoj dorazil první a měl jsem tedy volbu postele, horší to měli moji dva spolubydlící, mimochodem jeden byl podnikatel ze Slovenska a druhý nějaký vrcholový manager a museli spolu sdílet manželskou postel :-) V době kdy jsem kurz absolvoval, jsem byl vitarián a místní kuchyně pro mě byla opravdovým utrpením, ale předpokládám, že se to změnilo, protože náš kurz se konal na jiném hotelu, kde ještě nebyl osobní kuchař, ale vařila tam nějaká skupina Ukrajinců. Co už mě tenkrát zarazilo, bylo to, v jak hojném počtu jsou kurzy navštěvovány. Já osobně jsem na informace o kurzu narazil na webu jednoho člověka, jehož příspěvky o zdraví jsem tenkrát sledoval, ale v konečné fázi vlastně rozhodlo doporučení od nějakého psychologa, který se kurzu osobně zúčastnil a na jejich webu poskytl reference o tom, jak skvělá metoda to je. Co mě na kurzu však asi zklamalo nejvíce, že prvního stupně nebyl přítomen guru Karel, kterého jsem si přál osobně poznat a to se mi však bohužel nesplnilo :-)

13.3.2018 Co vlastně ženy opravdu chtějí ?

Už nějakou dobu se snažím v životě pochopit, co vlastně ženy opravdu chtějí? Ženy říkají, že chtějí hlavně lásku, zázemí, pochopení, podporu, péči, komunikaci, rodinu, děti, ale jak je to ve skutečnosti? Slyšel jsem mnoho smutných příběhů, kdy muž nakonec odchází od rodiny jen s taškou a ženě zůstane prakticky vše, děti i majetek.... Většina žen by si přála, aby s nimi jejich muži trávili více času, aby se jim více věnovali, ale na druhé straně by si také přály, aby jejich muži vydělali více peněz, ale to přeci nejde vůbec dohromady... Kolem sebe vidím převážně vztahy, kde se na začátku všichni strašně milují a nakonec se začnou nenávidět a někde mezi jsou jejich děti, které jsou mezi dospělými jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Spousta matek ve snaze pomstít se mužům, využívají jejich společné děti jako rukojmí, jako nástroj k vydírání, nejsmutnější na tom ovšem však je, že nejvíce to odnesou nakonec ty děti. Už delší dobu žiji v USA a když to tady kolem sebe pozoruji, tady emancipace dosáhla nebývalé úrovně, je jen otázka času, kdy se to proti ženám obrátí a bohužel začne válka, válka mezi muži a ženami... Netuším, kdo a proč to vlastně řídí, možná je to jen přirozený vývoj a za vším stojí jen pomsta ze všechna ta utrpení a ponížení, které se ženám od mužů za ty století dostávalo. K čemu vlastně ještě emancipovaná žena v dnešním sociálním světě ještě potřebuje muže? K plození dětí? V tomto je dle mého názoru ženina obrovská výhoda a síla, může vytvořit život, může vytvořit domov, ano dnes na to ještě potřebuje muže, ale je jen otázka času, kdy už bude potřebovat jen nějakého dárce...Otázkou je však, co z těch dětí nakonec vyroste, když bude v rodině jediným vzorem žena. Nedávno jsem viděl dokument Nerodič a tam je to pěkně na příkladech vidět, kam se vlastně moderní společnost a rodina ubírá...

26.2.2018 Copenhagen wheel ti dává křídla

Jak jsem již psal v jednom z předchozích článků, nějakou dobu jsem podnikal s elektrickými koly a když jsem podnikání oficiálně ukončil, elektrokola mě stále zajímají. Snažím se sledovat nové trendy v oblasti elektrokol a pokud mám možnost, tak je i testovat. Již nějakou dobu jsem pokukoval po projektu Copenhagen wheel od společnosti Superpedestrian vzniklém v MIT v USA. Projekt se vyvíjí již od roku 2009 a myslím, že k němu nebyla vůbec jednoduchá cesta, i když výsledek stojí dle mého názoru rozhodně za to. A o co se vlastně jedná? Jedná se o zadní, přímý motor, který se jednoduše vymění za stávající zadní kolo, instalace nezabere více než hodinu. Výrobce u motoru uvádí 350W (250W EU) výkon, 6 Ah baterie o napětí 48v je vložena do nitra motoru a vytváří tak nezaměnitelný funkční celek a vše je ovládáno prostřednictvím chytrého telefonu. Na telefonu je možné prostřednictvím GPS sledovat průběh cesty, ujetou vzdálenost, dobu trvání jízdy, průměrnou rychlost, spálené kalorie. Prostřednictvím telefonu je také možné nastavit různé typy příšlapu Excercise (motor se chová jako generátor), Off (motor vypnut), Eco (malá dopomoc při šlapání), Standard (standardní dopomoc při šlapání) a Turbo (velká dopomoc při šlapání), motor nepodporuje plynovou páčku, při standardním nastavení motoru je jezdec schopen ujet na jedno nabití zhruba 50 km. Motor je schopen vyvinout maximální rychlost 40 km/h (25km/h EU) a lze nastavit dopomoc brzděním, která se aktivuje šlapáním do protisměru, tato funkce zároveň funguje jako rekuperace. Motor je technicky velice dobře zpracovaný, obsahuje magnetický konektor nabíjení a zabudovaný vypínač v plášti motoru, váha je rozumných 7.6 kg. Nabíječka je 2A, baterie je tedy nabita zhruba za 3 hodiny, nedostatky bych snad viděl v absenci kotoučové brzdy a nemožnosti odnímání baterie.

Na trhu v současné době existuje podobné řešení od Italské společnosti Zehus, která je dvorním dodavatelem svých motorů společnosti FLYKLY, jejich motor je však primárně určen pro evropský trh, je tedy omezen na 25km/h a napětí je pouze 30V, kapacita baterie je obdobná jako u předchozího motoru.

25.2.2018 Kam jsem to vlastně dotáhl

Nedávno jsme si volali se strejdou a on ze mě zeptal, co vlastně v ČR budu dělat, až se vrátím?

A já jsem mu odpověděl, že bych se rád pustil do stavby domečku na skále. On se mě zeptal, zda bych už neměl konečně začít v ČR budovat kariéru. V této souvislosti jsem si vzpomněl na herce Jaroslava Duška a jeho Čtyři dohody, kde si klade otázku A kam jsi to vlastně v životě dotáhl? Ale co bych kam měl strejdo vlastně dotáhnout?

No když nad tím tak přemýšlím, moc daleko jsem to v životě opravdu nedotáhl , z pohledu mé rodiny jsem divný, jinak se stravuji, jsem svobodný, nemám rodinu ani děti, nemám hypotéku, nemám kde bydlet, vlastně mám jen pozemek na skále, ale jsem zdravý a mám jedno elektrokolo :-). Auto už nevlastním, chvíli jsem ho sice měl, ale za půl roku jsem na něm ztratil díky své naivitě asi 40.000,- Kč. Největším paradoxem koupě bylo však to, že auto bylo po dceři jednoho řezníka z okolí, takže bylo vlastně zaplaceno penězi vydělanými na kruté smrti nevinných zvířat a takové jsem si zrovna vybral, neuvěřitelné....

Nedávno jsem dočetl velmi zajímavou knížku s názvem Cesta Mistrů, kde se hodně hovoří o karmě, reinkarnaci a podobných věcech, nosnou myšlenkou knihy je však smysl života. Dle knihy je hlavním smyslem života na naší planetě duchovní rozvoj, peníze jsou fajn, ale člověk si je stejně do hrobu nevezme, tam si jeho duše údajně odnese jen zkušenosti.

Obávám se, že na budování kariéry jsem už příliš starý a vlastně mě to ani neláká, táhne mě to spíš opačným směrem, bydlet si skromně na skále, pozorovat přírodu, rozjímat o životě, tisknout si vlastní peníze (pěstovat jídlo), zatopit si v krbu, meditovat, radovat se z maličkostí a třeba svým příkladem inspirovat v životě i jiné.

Ještě mě napadá, že jsem někde jednou četl, že smyslem života je plodit a tvořit, tak já bych se zase rád na chvíli pustil do toho tvoření...

24.2.2018 Jak jsem zanikal

Většina lidi se snaží v podnikání dosáhnout úspěchu, vydělat peníze, já jsem na to však šel spíš opačným směrem a zanikal, podnikání jsem dělal jako koníčka, moc jsem nepřemýšlel o financích, draze jsem nakupoval a levně prodával, byla jen otázka času, kdy narazím.... Velkou část svého profesního života jsem se pohyboval v IT a protože jsem k tomu měl kladný vztah, velmi dlouho mě to bavilo, ale jednoho dne došlo k nějakému zlomu a mě přestalo bavit celé dny jen koukat do počítače a komunikovat virtuálně, rozhodl jsem se tedy, že budu podnikat. V té době jsem dělal na jednom úřadě v Olomouci a práce mě absolutně nenaplňovala, jediné pozitivum bylo to, že jsem tenkrát na kole dojížděl z Prostějova do Olomouce a právě tam se mi v hlavě zrodil nápad. Na kole mě bavilo jezdit do práce ráno, když bylo příjemně, ale už mě to moc nebavilo po práci, kdy jsem byl unavený a venku se nedalo příliš dýchat a já se začal poohlížet po nějakém ekologickém dopravním prostředku a narazil jsem v zahraničí na fenomén elektrokola. Ta myšlenka mě naprosto uchvátila a pohltila. V té době na trhu nebyla v ČR skoro žádná konkurence, vše bylo prakticky v plenkách a já si říkal, že tohle je přesně cesta, kterou bych se chtěl vydat, viděl jsem v tom obrovskou budoucnost, jak se mi také později potvrdilo. V Číně jsem tenkrát našel firmu na výrobu motorů a objednal první vzorky, včetně lithiových baterií, firma po zaplacení vzorky odeslala a já jsem je tenkrát s malým ziskem prodal, na základě tohoto jsem se rozhodl ukončit svou práci na úřadě a naplno se pustit do podnikání. Bohužel jsem však zvolil špatného dodavatele, jak jsem později zjistil, protože když se jejich výrobky ukázali jako poruchové, narazil jsem na velmi špatné jednání ze strany dodavatele, ale byl jsem pro ně jen malá ryba, neměl jsem na ně žádnou páku. Později jsem si našel evropského dodavatele, ale motory a příslušenství byly poměrně drahé a trh ještě neměl s elektrokoli žádnou zkušenost a lidé nebyli ochotni platit tak vysokou cenu. V USA jsem tenkrát narazil na neskutečné kolo, vypadalo jako motorka, ale bylo to pořád elektrokolo a já jsem chtěl stavět něco podobného, v té době se u nás na trhu prodávala ta nevzhledná, těžká elektrokola z Číny, ale já jsem chtěl stavět úplně jiná elektrokola, Rollse Royce mezi elektrokoly. Byl jsem poháněn egem, chtěl jsem si dokázat, že na to mám a že vybuduji něco jedinečného. V té době jsem narazil na jednu holandskou firmu, která vyráběla krásná jízdní kola, nedělali je však v elektroverzi a já se rozhodl, že jejich kolo předělám na elektrokolo. Objednal jsem první vzorek a pustil se do přestavby, myslím, že z toho na první pokus vypadl docela slušný kousek, když jsem elektrokolo poprvé vytáhl z dílny, téměř každý se za kolem otočil a to mě jen utvrdilo v tom, že jdu správným směrem, jen jsem pořád netušil, kde najdu své zákazníky. Tehdy mě napadlo kolo odprezentovat v soutěži pro začínající podnikatele, ale bohužel jsem skončil na druhém místě v olomouckém kraji a neposunul se do celorepublikového finále, kde nakonec vyhrála nějaká firma na tandemy. Pak přišel veletrh v Brně a mě napadlo kolo odprezentovat tam, ale nechtělo se mi platit za stánek, tak jsem kolo jednoduše naložil do vlaku a s kolem jsem projel do areálu a tam jsem se na něm volně projížděl a tak jsem se snažil získat nějaké zákazníky. Vzpomínám si, jak pozitivní byla reakce u zákazníků ze zahraničí, ano tam jsem měl kolo přesně směřovat, zbytečně jsem tenkrát ztrácel čas s malým českým trhem, kde nebyli lidé ochotni zaplatit za tak drahou věc, jak bylo mé elektrokolo. Díky veletrhu jsem však získal jednoho klíčového zákazníka, který se později přetavil v mého dodavatele a kamaráda, který byl do elektrokol podobně zapálený jako já. Později mě napadlo to posunout ještě dál a tak jsem nechal navrhnout a postavit svůj vlastní rám, protože kolo z Holandska úplně neodpovídalo mým představám. Několik elektrokol se mi sice podařilo prodat do Německa, ale bylo to bohužel málo na to, aby firma přežila. V té době mě kontaktoval jeden investor, kterému se elektrokolo líbilo a byl ochotný investovat peníze, bohužel jsme nesepsali řádnou smlouvu a rozcházeli jsme se i v názorech na dalším vývoji, já chtěl stavět elektrokola, on spíše elektromotorky, tak jsme se nakonec rozešli a mě zůstali na krku jen dluhy. V té době mě napadlo naložit poslední 2 rámy, které jsem měl do letadla a odletět do USA, kde jsem si říkal, že budu mít větší šanci prorazit, ale Amerika je spíš o autech, ne o elektrokolech. Nicméně se mi tam díky mým elektrokolům podařilo poznat mého současného zaměstnavatele a zbavit se tak aspoň dluhů, které jsem vytvořil svým nezodpovědným podnikáním....

23.2.2018 Jak jsem jel na Vipassanu

Na vitariánském festivalu v USA jsem se spřátelil s klukem z Kanady, jmenoval se Steven a byla s ním neskutečná legrace, v mnoha věcech mi připomínal mého bratrance, byl hodně nad věcí, pořád se smál, vtipkoval a v kolektivu byl velmi oblíbený, věčně si dělal legraci z mého evropského akcentu. Jednou jsme se bavili o životě a on mi mezi řečí povídá a na Vipassaně jsi už byl?

A já jsem jen řekl, že ne, ale zaujalo mě to, říkal, že to byla zajímavá zkušenost a že by ho zajímalo, jaký bych na to měl názor a tak, když jsem se vrátil zpět na ostrov, začal jsem se po tom pídit a zjistil jsem, že se jedná o nějaký druh meditace, kde člověk jen 10 dní medituje, nemluví, jí a spí a tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Na internetu jsem si našel nejbližší centrum, přihlásil se a požádal jsem svého spolubydlícího, aby mě tam zavezl. Do GPS jsme zadali místo určení a vyrazili. Nevím, jak stará mapa v GPS byla, ale těsně před cílem naší cesty nás GPS zavedla na lesní cestu, která v podstatě vedla několik km jen jedním směrem, jeli jsme jak s hnojem, protože auto bylo zapůjčené a spolubydlící měl obavu, aby ho nepoškodil. Jeli jsme opravdu hodně dlouho, až jsme narazili na nějakou závoru, nějaký chytrák prostě uprostřed lesa postavil závoru, no připadlo mi to jak z nějakého zlého snu a měl jsem tehdy pocit, že se proti mě spikl celý vesmír. Vystoupil jsem z auta a začal se závorou lomcovat, tehdy jsem si myslel, že nějaká tajemná síla mě snad nechce pustit do jiné dimenze, kde se naučím meditovat :-) Vím, že tenkrát mě opravdu chytl rapl a tak jsem se nejdříve snažil zámek urazit heverem, který jsem našel v autě a pak jsem ze závorou tak dlouho lomcoval, až zámek upadl, myslím, že na mě musel být opravdu komický pohled, ale nakonec jsme opravdu na místo určení dojeli. Vipassana byla rozhodně zajímavá zkušenost, přiznám se, že asi po 2 dnech jsem to chtěl zabalit, jen se meditovalo, nesmělo se mluvit, budíček byl ve asi ve 4 ráno, dokonce byl zakázán oční kontakt, jen jsme chodili v lese po vyznačené cestě, meditovali, jedli a nebo spali. Za těch 10 dní jsem byl ze samého meditování rozlámaný jako nikdy a snad nejhorší pro mě bylo večerní povídání mistra, které mi připadlo po několika dnech spíše jako totální výplach mozku, ale vydržel jsem to, i když někdy jsem měl pocit, že u toho vyletím z kůže. Po ukončení kurzu jsem odjel na letiště, odkud jsem odlétal do Evropy a když jsem tam tak pozoroval všechny ty lidi okolo a viděl jsem ty jejich masky, které mají nasazené, bylo mi z toho tenkrát hodně do smíchu, nebo spíš do pláče, vlastně ani nevím, každopádně mi svět po Vipassaně připadl úplně jiný...

Vipassanu můžu s klidem doporučit každému, kdo si opravdu potřebuje duševně odpočinout od okolního světa, jak říkal Steven, byl to opravdu nezapomenutelný zážitek :-)

22.2.2018 Jak se ze mě (ne)stal vitarián

Pocházím z běžné České rodiny, vždy se u nás skvěle vařilo, jedli jsme v podstatě vše, samozřejmě včetně masa.

Řekl bych, že poměrně dost masa, protože děda byl řezník a maso nosil z práce prakticky pořád, jeho klobásky byly dokonce vyhlášené široko daleko, škoda jen, že nikdo neviděl ten proces jejich přípravy :-)

Já jsem byl také podle naší rodiny dříve normální, jídlo jsem moc neřešil, jedl jsem vše, ovšem jen do té doby, než mi kamarád ukázal vegetariánskou restauraci Góvinda v Olomouci, kde jsem nejprve chodil tak jednou za týden, ale později jsem tam začal chodit téměř každý den, protože mi to jejich jídlo zachutnalo a já jsem postupem času zjistil, že k životu vlastně maso vůbec nepotřebuji. Ještě nějakou dobu jsem se stravoval konvenčně o víkendu u rodičů a tam jsem si maso dával, ale potom, co jsem jednou v Góvindě narazil na jejich knihu o reinkarnaci, snažil jsem se maso z etických a duchovních důvodů vyřadit úplně.

Když nad tím však přemýšlím, k bezmasým jídlům jsem se vlastně dostal již kdysi dávno v minulosti, kdy jsem poznal jednu slečnu, která vařila pouze makrobioticky a i když to znělo zvláštně, jídlo mi kupodivu docela chutnalo.

Poté, co jsem zakusil vegetariánskou kuchyni a zjistil sem, že jsem k životu potřeboval maso vlastně jen k vůli chuti a ze zvyku, rozhodl jsem se v cestě za vegetariánstvím pokračovat. Dříve jsem se také mylně domníval, že mléko má nejvyšší obsah vápníku a že když ho budu pít, tak budu mít silné kosti, ale dnes už na to mám trochu jiný pohled, když pozoruji starší generaci kolem sebe, která v podstatě vyrostla na mléku, masu a bramborách, nšco mi tam nehraje.

Domnívám se, že kdyby mléko a maso tak úžasné, proč je tedy kolem nás tolik obézních, nemocných a artrózou trpících lidí?

Hodně mi v tomto otevřel oči vegan Gary Yourofsky, hodně mě také inspiroval Markus Rothkranz a film Nádherná Zelená, který se sice tváří jako komedie, ale je to však spíše satira na dnešní odpojenou společnost.

A pak jsem narazil na paní Victorii Boutenkovou a její knihu 12 kroků k syrové stravě, která můj stravovací svět obrátila vzhůru nohama, v knize jsem se dozvěděl, že vařená strava je špatná cesta a že jediná správná je cesta nevaření, tedy vitariánství, nějak jsem tehdy přeskočil stupeň vegan a stal se rovnou vitariánem.

S Vitariánstvím jsem se vlastně setkal na vlastní oči poprvé v Praze v restauraci Jelica, kde tenkrát probíhal nějaký vitariánský sraz a já jsem byl zvědavý, jak vlastně takový vitarián ve skutečnosti vypadá a čím se vlastně živý. Vzpomínám si, že jsme tam tenkrát jeli s jedním kamarádem, velkým sportovcem, který na této stravě stále je a cítí se zdráv a fit.

Také si vzpomínám, že na sraz jsem se tenkrát dostal tak, že jsem si šel poslechnout vyprávění o půstech od Vladimíra Bohma a natolik mě to zaujalo, že jsem začal sledovat jeho blog, na kterém se zmínka o vitariánském srazu objevila. Ještě si vzpomínám, jak Vláďa, na kost vyhublý, tenkrát mluvil s nadšením o svých půstech před skupinou asi 10 posluchačů, mezi nimiž seděl také jeden svalovec a příliš se mu to nepozdávalo :-)

Když jsem zjistil, že lidé, co se stravují vitariánskou stravou vypadají úplně normálně, jsou zdraví a živí, také jsem do toho také skočil rovnýma nohama. Na webu jsem tenkrát narazil na knihu Dr. Douglase Grahama Diet 80/10/10, kde autor vše dopodrobna vysvětluje a většina mi tehdy dávala smysl, kniha dokonce obsahuje vzorové jídelníčky, ale jednalo se o skutečné vitariánství, žádné raw dorty, krekry a podobné dobroty, prostě jen ovoce, zelenina a semínka, ořechy.

Také jsem na sobě vyzkoušel snad všechny možné půsty a výplachy střev, od citronové diety až po Colon hydroterapii, začal jsem odšťavňovat o sto šest a věřil jsem, že se ze mě taky jednou stane superman a dožiji se minimálně tolika let jako Norman W. Walker.

Pak jsem odjel na nějaký čas do USA a protože jsem jel na této vlně, začal jsem hledat podobné nadšence v okolí, jako jsem byl já, ale lidi okolo se stravovali jinak, byl to klasický konzum, snad jen jednou jsem tam potkal vegetariánku.

A pak jsem na webu narazil na největší vitariánský sraz v USA, který se jmenuje The Woodstock fruit festival, na kterém měl být přítomen můj velký oblíbenec Dr. D. Graham a dokonce tam měla být i Fully raw Kristina. Bylo tenkrát těsně před festivalem a oni hledali nějaké dobrovolníky za stravu a ubytování a tak jsem jim napsal, že jsem v ČR absolvoval několik vita kurzů, že jsem do toho děsně zapálený a že bych se chtěl stát dobrovolníkem a kupodivu mi během pár dní přišla odpověď, že pokud mám zájem, počítají se mnou, že stačí jen zaplatit zálohu, která mi bude po skončení vrácena a poslali mi veškeré informace k pobytu.

Moje radost byla samozřejmě obrovská, podívám se na největší vitariánský festival v USA a ještě poznám osobně všechny největší legendy vitariánství, které se tak stravují již roky. Neváhal jsem ani minutu, zaplatil poplatek a těšil se na den odjezdu. Původně jsem tam chtěl letět, ale nakonec jsem zvolil pro větší autentičnost USA jízdu Greyhoundem, místním autobusem, kterým jezdí po USA hlavně černoši, a hyspánci. No cesta byla děsná, ale ne k vůli jízdě samotné, ale hlavně k vůli klimatizaci, tu Američani prostě milují, takže v letadle, ve vlaku a autobuse musí být prostě zima....

Autobusem jsem jel z jižní Karolíny do NYC na hlavní nádraží, kde jsem přestupoval na další autobus, který mířil na vytoužené místo setkání, asi 5 hodin od NYC. Již v autobuse jsem potkával zvláštní vysmáté postavičky v batikovaných tričkách, ale dělal jsem jako že nic. Po příjezdu na místo to bylo z autobusové zastávky asi 10 k

Člověk by si měl v životě přát opravdu pouze to, co chce, aby se mu skutečně splnilo.....

Ahoj, jmenuji se Tom, mám rád přírodu, zvířata, lidi, jsem vegetarián, zajimám se o zdravý životní styl, osobní i duchovní rozvoj, rád sportuji, chodím do přírody, cestuji a baví mě kola všeho druhu.

Vzpomínám si, že jako malý kluk jsem si přál žít na malém ostrově a mít tam kolem sebe všechny lidi, které mám rád. Dnes už tomu bude více jak 15 let, co se mi ono přání skutečně částečně vyplnilo.

Dlouhou dobu jsem opravdu žil na jednom krásném ostrově v Jižní Karolíně (USA), kde mi k životu prakticky nic nescházelo, měl jsem skvělou práci, která mě naplňovala, báječného šéfa a vydělával jsem pěkné peníze, jediné, co mi tam však opravdu chybělo, byli skuteční přátelé a rodina.

Přátelé, se kterými bych mohl sdílet své pocity, myšlenky, nápady a vize do budoucna, vize o lepším světě, ve kterém bude mít láska a přátelství větší hodnotu než peníze.

Tento web bych rád věnoval všem svým přátelům a všem těm, kteří jsou na cestě a hledají způsob, jak svět kolem sebe udělat lepším, zdravějším a láskyplnějším místem k životu. © Copyright Dům na skále

Superstránka - webová stránka zdarma, webhosting, © ACTIVE 24, s.r.o. 2019

Active 24 | Domény a profesionální webhosting Cognito | Internetová agentura
Na tomto webu používáme soubory cookies, abychom mohli zajistit jeho plnou funkčnost, analyzovat návštěvnost a případně přizpůsobit vhodně obsah a reklamu konkrétním uživatelům. Veškeré takto získané informace zpracováváme v souladu s dokumentem Prohlášení o ochraně osobních údajů.